Francouzská firma Veolia, která od roku 2000 smluvně provozuje v Olomouci vodovody a kanalizace, se může radovat. Až do roku 2030 budou zisky z prodeje vody (odhadem asi 25-30 milionů ročně) nadále končit na jejích zahraničních účtech, místo aby byly investovány do čisté vody či oprav vodovodů, jejichž stáří tu a tam přesahuje 100 let. Na tom se 25. dubna shodli při slavnostním podpisu deklarace o vodárenství zástupci všech olomouckých politických stran, jmenovitě ČSSD, ODS, KDU-ČSL, ProOlomouc, Občané pro Olomouc, ANO a TOP09. Jedinou stranou, která tuto deklaraci odmítá, jsou Zelení.

Politikové samozřejmě vše zabalili do  krásných slov. V prohlášení strany ujišťují, že udělají vše proto, aby město Olomouc získalo zpět od francouzské firmy Veolia kontrolu nad vodárenstvím. Jenže slib chtějí uskutečnit až v roce 2030. S trochou nadsázky a sarkasmu lze říct, že olomoučtí politikové za přítomnosti novinářů slavnostně slíbili, že do roku 2030 nebudou dělat nic. Přitom řada českých měst v poslední době zvažuje, že převezme správu vody od nadnárodních koncernů zpět pod svá křídla. V roce 2016 tak například učinila Plzeň. Výhodou takového řešení je to, že veškerý zisk z prodeje vody zůstává ve vodárenství a města snadněji dosáhnou na evropské dotace, což umožní opravovat infrastrukturu bez dramatického zvyšování vodného a stočného.

Zmíněné politické strany se dále zavázaly, že vedení města konečně po mnoha letech začne dodržovat zákony a bude investovat do oprav potrubí všechny peníze, které od Veolii dostává jako nájemné. Nemělo by ale být dodržování zákonů samozřejmostí? Je třeba svolávat tiskovou konferenci a podepisovat deklarace proto, aby politikové slíbili, že budou jednat v souladu se zákonem? Nabízí se otázka, zda je vůbec tento slib důvěryhodný, neboť letošní rozpočet města opět protizákonně vyvádí většinu prostředků od Veolii z vodárenství pryč na jiné účely, jak už se stalo v Olomouci zvykem. Pro lepší představu: z pronájmu vodovodů a kanalizací získalo město od Veolii v roce 2017 132 milionů korun, zatímco investice do nového potrubí ve stejném roce činily pouze 71 milionů. Letos město utratí za obnovu vodovodů a kanalizací jen 51 milionů. Podobná praxe se opakuje v Olomouci řadu let a vede k dlouhodobému podfinancování vodárenství. Od roku 2015 tento skrytý dluh narostl na více než 200 milionů, které budou muset z části pravděpodobně zaplatit občané ve vyšších cenách vody. Podle expertů přitom bude Olomouc potřebovat v nejbližších letech investice do infrastruktury ve výši 130 milionů ročně, aby bylo dlouhodobě zaručeno bezproblémové zásobování obyvatel vodou.

Strana Zelených chápe deklaraci o vodě jen jako snahu o PR v době blížících se komunálních voleb, ve kterých téma vody bude určitě hrát důležitou roli. Většina politických stran nese přímou zodpovědnost za neutěšený stav olomouckých vodovodů a kanalizací a zmíněná deklarace je jen snahou zakrýt jejich dlouhodobou nečinnost či nekompetentnost. Strany teď předstupují před voliče a říkají: „Udělali jsme první krok k vyřešení problému“. Stačí ale pár hezkých slov k nápravě dlouhodobě neutěšeného stavu vodárenství?

Lídryně Zelených ve sněmovních volbách v Olomouckém kraji Hana Vacková píše o problematické praxi části ředitelů škol, kdy jsou učitelé přes prázdniny posíláni na Úřad práce.

„V uplynulých dnech jsme se mohli v novinách dočíst, že přes 2000 učitelů muselo na dobu prázdnin přerušit svou práci a místo zasloužených prázdnin jít vydělávat někam jinam. V době, kdy se hodně píše o tom, že by se učitelům na všech úrovních měly zvýšit platy, vypadá tahle zpráva jako z devadesátých let dvacátého století.

V komentářích pod články někdo napsal, že si žádná škola nedovolí obcházet zákon. Jenže ve všech oblastech společnosti najdeme příklady, jak obcházet zákony. Dá se to jednoduše. S příslibem trvalejší práce a uplatnění vzdělání podepíšete cokoliv, i smlouvu na dobu určitou. Vždyť za pár let se Vám to může vyplatit, dostanete smlouvu na neurčito, pokud vedení školy dodrží slovo.

Mzdy jsou sice ve školství  hrazeny z přímých nákladů, ale i v téhle oblasti se hodně šetří na nepravých místech – například  spojováním dělených skupin v celé třídy, neplacením osobních příplatků vyučujícím, šetřením na přesčasových hodinách, neaprobovanou prací nebo i propouštěním na dobu prázdnin.

Česká společnost přiznává, že naši učitelé jsou nejhůře placeni v celé OECD, je skutečně nejvyšší čas to změnit.“

Hana Vacková, lídryně kandidátky v Olomouckém kraji

Způsob vedení války, stoupající počet obětí a katastrofální životní podmínky obyvatel byly příčinou rychlého pádu ruské monarchie a základní podmínkou vzniku a vítězství březnové (podle tehdejšího pravoslavného kalendáře únorové) revoluce 1917.

Rusko tehdy nutně potřebovalo ukončení války a konsolidaci hospodářských a politických poměrů. Dalekosáhlé plány prozatímních vlád na demokratizaci a liberalizaci země se sice začaly uskutečňovat, ale jejich efekt byl v prostředí stále pokračující války spíš negativní: paradoxně pomohly nejvíc extrémistům k  rozvracení  sotva zrozené demokracie. Na jedné straně se pokoušeli o převzetí  moci bolševici, na druhé straně číhali na svou příležitost zastánci samoděržaví a starých (ne)pořádků.

Na začátku války žilo v carském Rusku téměř sto tisíc Čechů a Slováků. Hned po zahájení války, 12.srpna 1914, vznikla Česká družina, složená z krajanů-dobrovolníků; k ní se postupně přidávali čeští zajatci, takže už na podzim 1914 měla sílu praporu.  Carská vláda podpořila české dobrovolníky jen velmi opatrně; opatrná byla i prozatímní vláda, ale vše se změnilo zahájením „Kerenského ofenzivy“ pod velením Alexeje Brusilova 1. července 1917, kdy právě Československá střelecká brigáda jako snad jediná jednotka předčila všechna očekávání a 2.7. překonala čtyři rakousko-uherské linie do hloubky až 5 km.

„Když bylo bez 5 minut 9 hodin, dal jsem rozkaz nastoupiti, ale nikdo se nehýbal; ………… dostal jsem z předu odpověď, že se právě nemůže pro silný artilerijský oheň. Bylo nutno jednati, abych dostal hochy ven! ……… vyskočil jsem na okop a v silném ohni jsem se dostal k hlavě cepi. Tam obrátil jsem se v plném rostu k hochům a zvolal: „Ku předu!“  Hoši vyběhli za mnou a těch 300 kroků, co nás dělilo od nepřítele, jsme přímo proletěli. Artilerie nepřátelská řádila už za námi, před nás bila naše. U samých drátů, asi 20 kroků před námi, rvaly se naše náboje a zdvíhaly sloupy prachu. ………..

Za první traversou napadli jsme na nepřítele, který bojnicemi hleděl ven z okopů, takže byl překvapen naším příchodem.  Jeden z nich padl na kolena, sepjal ruce, druhý zdvihl ruce vzhůru a odhodil zbraň, třetí byl tak polekán, že …….. klesl na kolena, která se mu horečně chvěla. Ačkoli jsem přikázal hochům nezastavovati se u nikoho, přece jen napadli na jednoho, kterého chtěli zabíti, protože prý chtěl do nich hoditi bombu. Ještě jednou jsem zvolal, aby se s ním nezdržovali a běžel jsem dále po linii. Za druhou traverzou šlo to také ještě hladce; byl tam jakýsi žid, který byl ve svém strachu přímo komický, Za třetí traverzou už nás čekali. Viděl jsem, jak zugsführer vytáhl z bojnice vintovku a namířil ji přímo ………. na mou hruď. Já však nedal se překvapiti, strhl svou vintovku k pravému boku a mechanicky spustil kohoutek. Vypuštěný náboj projel mému sokovi hlavou, a nešťastník se mi skácel k nohám, potřísniv svou krví můj šat. Ostatní nepřátelé, jichž tam bylo asi 5, se ihned vzdali. Dověděl jsem se později, že mou obětí byl Čech, jednoročák od Plzně; našli u něho české dopisy. Tragicky na mne zapůsobila tato zpráva později.

Za další traversou …………… Proti mně vystupuje asi 7 Rakušáků, s kadetem, který vydává jakési komando. po němž se zdvíhají ruce mých nepřátel s bombami. Hleděl jsem předejíti tomu vrhem své bomby, kterou jsem rychlostí blesku vytáhl z kapsy ………… Avšak ……. se mi u mé francouzské bomby vyšroubovala kapsle, následkem čehož nebude bomba účinkovati. Ale přes to …..… rychlým vzmachem ruky nazad udělal jsem pohyb, po němž ihned měla bomba vletěti mezi nepřátele, kteří vidouce, …….. že spíše vrhnu bombu než oni, dali se na útěk, první kadet!

….…..

Hluk a rámus byl přímo pekelný: artilerie zuřila, naše i nepřátelská; nad hlavami se nám rvaly náboje a rušily okopy. Nebylo slyšet jediného slova. Nemohl jsem se dozvědět od zajatců, co jsou zač; jedni říkali, že Maďaři, druzí Poláci. Zámek v mé vintovce se mi zanesl prachem, musel jsem ji vyměnit za rakouskou. Obsadili jsme všechny chody, stanovené plánem a očistili je. Nejnebezpečnější byl levý flank; tam se mi vzdal český důstojník se svým vzvodem slovy: „My se vám předali“ a se zdviženýma rukama. ….….

….……

…..… byl silný oheň a my byli v zoufalé situaci. Ze všech tří bodů, kde byli naši hoši, ke mně posílají za pomocí; řady naše řídnou. Je prý mnoho hochů raněno nebo zabito ..…… V okopech pobíhají moji hoši ranění a jako blázni jsou zajatci, kteří nechtějí z okopů, neboť venku zuří silný oheň. Konečně se mi podaří dostati je s pomocí revolveru ven a dívám se za nimi z okopu. Jdou přikrčeni a s hrozným strachem ………

Avšak za chvíli se mi z levého křídla vracejí hoši z 10. roty. Ptám se, co je, a oni odpovídají, že tam silně zuří  kulomet. Utíkají, co jim síly stačí, a teprve na mé komando: „Stůj, nebo vás všechny postřílím!“ se zastavují. ……… Když jsem si odpočinul, šel jsem sám na druhou linii, kde jsem chtěl dát svou rotu dohromady, avšak hoši byli tak rozházeni, že se mi to nepodařilo ………. Rakušáci chtěli učiniti protiútok, avšak podařilo se nám obrátiti vzatý rakouský kulomet proti nim a ještě jeden náš nám přišel na pomoc, takže se protiútok nepotkal s úspěchem.

Hoši nedali se udržeti a sami bez příkazu šli do předu na 3. linii v hloučcích a uváděli do rozpaků nepřátelské kulometčíky …….. Na 3. linii, kde jsme zasedli, bila po nás naše vlastní artilerie. Honem jsem sháněl rakety, a …….. přikázal vypustit dvě červené, po čemž ihned oheň se přenesl asi o 50 kroků před nás. Báječné!

………..Sebral jsem hrstku svých hochů a šel s nimi dle plánu na tzv. Český jazyk na výšce 392 ………. a dále k vesnici Travotlokům. V levo viděli jsme okopy na vršku, ve kterých se hemžilo několik Rakušáků. …..…. Nestříleli však a já zahlédl, jak kdosi z nich mává furažkou. Udělal jsem totéž a hned na ně vykřikl: „Pojďte k nám!“ Zdvihli se jeden za druhým  a vycházeli proti nám z okopu beze zbraně. Když k nám došli, podávali nám ruce se slovy: „Pravoslavní!“ Ukázalo se, že jsou to Srbové od 1. bosenského pluku; mezi nimi byli i Maďaři a dva Češi.

Poslal jsem je nazad a sami jsme se také vrátili do posledních okopů, poněvadž jsme neměli dalších rozkazů. ………  Za chvíli však věděli jsme, že s protějších vrchů sbírají se Rakušáci ..…… a prostým okem bylo vidět 3 linie, jednu za druhou jdoucí proti nám. Hoši byli na rozpacích, čím prý se brániti – nebylo bomb ani patron – já je utěšoval a nařídil, až se přiblíží první linie na 600 kroků, stříleti. To se stalo a nepřítel uvítaný střelbou se zastavil a zalehl. V tom někdo vzadu v dobytém skladišti našel spoustu germánských bomb, jež jsme hned zkoušeli; jejich vzryvy nám dělaly radost. ………….

Za nějakou dobu se objevily reservy s kulometem, které se rozpoložily asi 300 kroků za námi na kopečku. Tím už na jisto prostranství námi dobyté bylo v našich rukách. Pomalu se setmělo a přišel rozkaz, odejíti do týlu, až nás smění ruské reservy. ……….

V Cecové jsme byli dva dny; přišel tam korpusný komandír Selivačev, který k nám měl delší řeč, v níž nás srovnával s orly a ruské zemlačky se slepicemi ….….. Bylo viděti, že nenalézá slov pro náš vynikající „podvih“.

Za dva dny jsme šli zase do okopů směnit části 82. divize, které ze zbabělosti nechtěly déle seděti  v okopech ………“

 

Tolik z deníku velitele 8. roty 1. pluku (tehdy) podporučíka  Josefa Švece. Československá brigáda o síle asi 3500 mužů (1. střelecký pluk „Mistra Jana Husa“, 2. střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“, 3. střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“), která měla slabou výzbroj, nedostatek kulometů a nevalnou výstroj, prorazila čtyři linie rakousko-uherské armády a získala asi 3300 zajatců (z toho 62 důstojníků) a mnoho válečného materiálu. Přitom na rakouské straně stály části 86. pěšího pluku a 6. pěšího pluku 32. uherské pěší divize a pěší pluky č. 35 (plzeňský) a č. 75 (jindřichohradecký) z 19. rakouské pěší divize, celkem asi  5500 mužů nesrovnatelně lépe vyzbrojených i vystrojených. Ztráty Čs. střelecké brigády byly 185 padlých a zemřelých následkem zranění a asi 700 zraněných. Krvavý byl  i polední boj o Mogilu, opevněné návrší držené maďarským plukem. Z padlých českých a slovenských legionářů většina padla právě zde.

Úspěch československých jednotek byl natolik výrazný, že ruská prozatímní vláda poté zrušila veškerá omezení na formování nových jednotek z českých a slovenských zajatců. Vrchní velitel ruských vojsk generál Alexej Brusilov prý ocenil československé legionáře tak, že před jejich velitelem T. G. Masarykem se po mužicku poklonil po pás.

Ofenziva v červenci 1917 byla posledním vzepjetím ruského vojska v 1. světové válce. Následovala vládní krize, Georgije Lvova vystřídal v jejím čele Alexandr Kerenskij. Vláda se ještě pokusila pacifikovat bolševiky a obvinila bolševické vůdce z velezrady: Trockého, Kameněva a Zinovjeva zatkla, Lenin znovu emigroval, tentokráte za finskou hranici. Důležitou změnou bylo, že sověty přestaly být opozicí prozatímní vlády.

 

Vysvětlivky:

cep v.,r.                        střelecký řetěz

v plném rostu v., r.     vzpřímeně

bojnice r.                      střílna

traversa  v.,r.               ochranný pilíř v zákopu proti bočnímu útoku

Zugsführer  n.              četař

vintovka  v.,r.              vojenská puška

chod r.                          zákop, chodba

flank  n.,r.                     křídlo, bok

předat se  z r.               odevzdat se (=vzdát se)

vzvod  r.                        četa

furažka  r.                     ruská vojenská čepice

vzryvy  r.                       výbuchy

podvig  r.                      hrdinský čin

korpus  r.                     (armádní) sbor

zemlaček  r.                 prostý vojáček

v.                                   vojenský výraz

n., r.                              německy, rusky

 

Literatura:

Josef Kudela: Deník plukovníka Švece, V. ilustrované vydání. Nakladatelství „Za svobodu“ Praha 1929

Podle posledních zpráv se proti výsledku hodnocení své písemné práce v českém jazyce odvolalo 800 maturantů! Je to hodně nebo málo? Co mohlo být důvodem, že se neodvolalo více studentů?

Domnívám se, že studentů nespokojených s hodnocením bylo mnohem víc, ale nechtěli se odvolávat, protože

– maturitu mají a vysoké škole je celkem jedno, jak. Zvláště, když jde o takovou známku, jako je dvojka.

– někteří z nich ještě neměli maturitní vysvědčení v ruce a dostali by ho až po odvolání. Oni ho ale potřebují u přijímacích zkoušek.

– se obávali, že by jim známku ještě zhoršili.

– dostat se k vlastní slohové práci nebylo jednoduché, i když podle paragrafu § 38 správního řádu na to mají nárok. Školy mají povinnost studentům na požádání pořídit kopii – nestačí, když jim umožní písemnou práci pouze ofotit.

– ohodnocení nerozumějí ani oni, ani jejich rodiče. Vysvětlení bodování provázejí klišé z tabulky určené k opravování. Např. slovní zásoba je vzhledem ke zvolenému zadání postačující, ale nikoli potřebně pestrá a bohatá. Nedostatky ve volbě slov a slovních spojení se v textu vyskytují místy.

– se velmi obtížně dostávali k podmínkám odvolání. Lhůty hodnotitelů byly neúměrně dlouhé, studenti dostávali výsledky těsně před maturitní zkouškou, zatímco loni měli učitelé na opravování slohů na školách pouhý týden.

„Paní učitelko, vždyť to je jedno, stejně nic nezmůžu.“

 

Jaké analogie Vám vycházejí, vzhledem k nadcházejícím supervolebním rokům?

Vždyť je to jedno, stejně nic nezměníme…